„Kolega mi řekl, že nemám důvod být smutný. Potrat není špatná věc, aspoň se mi nenarodí debilní dítě. Paní Lenko, je pro mě moc důležité, aby se téma dostalo z tabuizované zóny. A aby se ženám dostalo většího soucitu. Ale také nám mužům, i když se stydím a nechci o tom s nikým moc mluvit“.
Blbý je na tom to, že o tom nikdo nemluví!
Anna, 32 let
Potrat je, pokud nenarozené dítě zemře dříve, než bude schopno přežít. Gynekologové uvádějí, že zhruba 80 % potratů se stane v prvních dvanácti týdnech těhotenství. Během této doby je pravděpodobnost poměrně vysoká. Běžnými příčinami potratu jsou infekce, malformace dělohy nebo embrya. Přibližně každý druhý potrat je způsoben genetickou vadou nebo hormonální poruchou. Šanci na přežití má dítě pouze od porodní hmotnosti 500 gramů. To je zhruba okolo 25. týdne těhotenství (v ČR je hranice životaschopnosti stanovena na 500 gramech a ukončením 24. týdne těhotenství a pokud nelze určit délku těhotenství, mělo by miminko měřit alespoň 25 centimetrů).
Mnoho žen je, bylo a bude postiženo potratem, bohužel!
Lenka
Po prvním potratu jsem o tom mluvila se svými nejbližšími. Po větách jako: „Buďte rádi, že se to stalo teď, a ne později“, „Lepší než postižený“ nebo podobné věty, které mě hodně zraňovaly, jsem o všem a se všemi přestala mluvit a na všetečné dotazy, kdy už budu těhotná, úplně reagovat…
maminka Martina, 36 let
Jistě mi dáte za pravdu, že ztráta nenarozeného dítěte, stejně jako IVF, by už dávno neměla být tabuizovaným tématem. Ženy se mi o svých nejtěžších životních obdobích otevřeně svěřovaly ještě jako zdravotní sestře na klinikách asistované reprodukce. Nyní jako terapeutka prostřednictvím vyprávění jejich příběhu mohu nahlédnout ještě hlouběji do bolesti, kterou si prošly. V terapiích mi ženy vypráví, jak potratily. A jaké, v některých případech velmi zraňující reakce zažily, když o ztrátě dítěte hovořily. Ať už s lékaři, porodními asistentkami, psychology nebo s kolegy z práce.
Zpracovat takovou událost, jakou představuje ztráta dítěte nebo potrat trvá určitou dobu. Je potřeba, aby všichni měli dostatek času a nespěchali na sebe. Nejprve se musí s miminkem rozloučit, poté truchlit a postupně integrovat to, co v souvislosti s potratem zažili: tedy smutek, hanbu a potlačované pocity. Po ztrátě se tak rodiče nenarozeného miminka uzavírají, často nevědomě, aby mohli truchlit. Obzvláště ženy prožívají čas po potratu velmi intenzivně. A truchlí i muži. I když jejich projevy smutku nemusí být navenek zřejmé jako u žen. Pro rodiče situace zůstává intimní a jenom málo z nich si popovídá o pocitech s ostatními. Za svoji ztrátu se velmi stydí a nechtějí anebo nedokáží o ni mluvit. Myslí si nebo jsou přesvědčeni, že s nimi něco není v pořádku. Což bohužel není vůbec pravda.
Bolest ze ztráty je tak intenzivní a žal tak skutečný. Děkujeme, že dáváte ostatním párům najevo, že nejsou sami!
maminka Ilona
Ale proč by si to vlastně nemysleli?! Vždyť ani my ostatní, často osoby jim blízké, nejsme schopni o potratu a porodu mrtvých dětí rozumně konverzovat? Osobně jsem už dlouho přesvědčená, že je to od naší vyspělé společnosti hloupé a zbabělé. Je důležité, abychom zůstali k tématu potratů otevření. A nejenom proto, že postihuje mnoho žen.
Někdy, když jsem ve skupině žen se stane, že téma ztrát otevřeme. Automaticky se k nám do hovoru přidávají mnohem starší ženy, kamarádky a i babičky. Téměř všechny mi začnou vyprávět svůj příběh. Některé z nich potraty prodělaly dokonce opakovaně. Navzájem si sdílíme naše pocity spojené s tímto zážitkem a jsme si oporou. Všechny totiž moc dobře víme, že naše povídání skončí jak jinak než pláčem. A také, že jediné, co s námi zůstane navždy, je naděje. Když se poté s nimi loučím, zpravidla jim říkám: „Milé maminky prosím, vyprávějte svůj příběh, NAHLAS“!
A co vy ostatní? Vy vytvářejte porozumění a toleranci a říkejte jim, že naděje EXISTUJE. Buďte velmi otevření, ukažte jim také váš zármutek, a především o něm mluvte. NAHLAS!
S láskou ke všem andělským dětem a jejich úžasným rodičům.
Vaše Lenka