O SEBEVRAŽDĚ JE POTŘEBA MLUVIT

Když někdo řekne, že už nechce žít

Každých přibližně 43 sekund země někde na světě člověk v důsledku sebevraždy. Ročně jde o více než 720 000 lidí a mezi mladými lidmi ve věku 15 až 29 let je sebevražda celosvětově třetí nejčastější příčinou úmrtí (WHO). Tato čísla jsou alarmující, ale nevysvětluje, co se odehrává v člověku, který přestává vidět možnost, jak dál žít.

Sebevražedná krize zpravidla nemá jedinou příčinu. Může se v ní spojovat duševní onemocnění, dlouhodobé vyčerpání, osamělost, ztráta blízkého člověka, vztahové nebo finanční problémy, zkušenost s násilím, závažné onemocnění, chronická bolest, závislost i pocit, že už není možné nic změnit. To, co může být pro okolí „řešitelný problém“, může člověk v hluboké krizi prožívat jako naprosto bezvýchodnost. Jeho schopnost hledat jiné možnosti bývá v takové chvíli výrazně zúžená.

U řady lidí nejsou sebevražedné myšlenky ani tak vyjádřením přání zemřít, jako spíše zoufalé potřeby, aby skončila nesnesitelná psychická bolest. To ale neznamená, že můžeme zlehčit. Věty jako „Už nemůžu", „Nemá to cenu", „Všem by beze mě bylo lépe" nebo „Chtěl/a bych usnout a neprobudit se" je potřeba slyšet jako možné volání o pomoc. Stejně tak měli zbystřit při náhlém stahování se z kontaktu, loučení, rozdávání osobních věcí, výrazné změněné chování, přizpůsobeným užíváním alkoholu či návykových látek nebo při nečekaném zklidnění po období velmi silného psychického utrpení. Žádný jednotlivý sám o sobě nemusí znamenat ohrožení, ale výraznou změnou bychom neměli přehlížet.

Jak se zeptat

Často se máme strach zeptat se přímo. Obáváme se, že člověka uvedeme do rozpaků, poškodíme náš vztah, nebo mu myšlenku na sebevraždu dokonce vnukneme. Přímá otázka ale sebevražedné myšlenky nepřizpůsobuje ani nezvyšuje riziko, že podle nich člověk začne jednat. Naopak může přinést úlevu. Dávám najevo, že jsme si jeho bolesti všimli, že jsme slyšeli a jsme připraveni ji brát vážně.

Můžeme začít například slovy: „Všímám si, že se poslední dobou hodně trápíš, a mám o tebe obavu.“ Pak je možné se zeptat zcela otevřeně: „Napadá tě, že by sis mohl/a ublížit?" nebo "Přemýšlíš o sebevraždě?" Přímé pojmenování není necitlivé. Necitlivé je spíš sdělení ignorovat, zlehčit, nebo rychle převést řeč jinam, protože je nám samotným toto téma nepříjemné.

Když člověk odpoví ano

Nepotřebuje přednášku o hodnotě života ani seznam důvodů, proč by měl být vděčný. Potřebuje zažít, že jeho sdělení druhého člověka nevyděsilo natolik, aby od něj odešel. Můžeme říct: "Děkuji, že mi to říkáš. Beru tě vážně. Zůstanu teď s tebou a společně hledáme pomoc." Pak je důležité zjistit, zda jde o neurčité myšlenky, nebo zda už má člověk konkrétní plán, časový záměr a přístup k prostředkům, kterými by si mohl ublížit. Tyto otázky nejsou výslechem, ale rozpoznám, jak naléhavá situace právě je.

Nepomáhají věty jako „Mysli na své děti“, „Máš přece všechno“, „Jiní lidé jsou na tom hůř“, „To přejde“ nebo „Slib mi, že nic neuděláš“ mohou naopak prohloubit vinu, stud a pocit nepochopení. Člověk v sebevražedné krizi nepotřebuje, abychom mu jeho prožívání vymlouvali. Potřebuje, abychom naslouchali bez hodnocení, nesnažili se okamžitě všechno napravit a pomohli mu překlenout chvíli, ve které teď nevidíme žádnou další možnost. Můžeme se ptát: „Co se stalo, že je to právě teď tak těžké?", „Co ti zatím pomáhalo vydržet?" nebo „Co můžeme udělat, abys byl/a během nejbližších hodin v bezpečí?“

Když hrozí bezprostřední nebezpečí

Pokud má člověk konkrétní plán, dostupné prostředky nebo říká, že chce jednat bezprostředně, nenechávejte ho samotného. Je-li to možné a bezpečně, zabraňte přístupu k věcem, kterými by si mohl ublížit, a volejte zdravotnickou záchrannou službu na čísle 155 nebo tísňovou linku 112 . Neslibujte zachování tajemství, pokud je ohrožen jeho život. Přivolat pomoc není porušením důvěry, ale převzetí odpovědnosti za bezpečí ve chvíli, kdy ji člověk v krizi nemusí být schopen unést sám.

Když nejde o ohrožení

Pomozte mu spojit se s krizovou službou, psychiatrem, psychologem nebo jiným odborníkem. Nezůstávejte jen u doporučení, abyste „si někam zavolali“  v těžké krizi může být i vyhledání telefonního čísla nebo objednaný nepřekonatelný úkol. Zavolejte společně, pomozte domluvit návštěvu, nabídněte doprovod a ověřte, kdo s ním může být v následující době. A ozvěte se znovu, někdy právě pokračující kontakt sděluje víc než dokonale formulovaná věta.

Nezapomínejte ani na sebe

Doprovázet někoho sebevražednou krizí je psychicky náročné i pro pomáhajícího. Je v pořádku cítit bezmoc, úzkost nebo vyčerpání. A je v pořádku hledat oporu i pro sebe, ať už u blízkých, nebo přímo na krizových odkazech níže. prosím tuto zodpovědnost nést sami a nejste jediný, kdo za bezpečí druhého člověka odpovídá; to platí i tehdy, když se rozhodnete přivolat odbornou nebo záchrannou pomoc.

Pokud jste sami přišli o někoho, kdo si vzal život

Pozůstalí po sebevraždě řeší specifický druh smutku, často provázený pocity viny, studu nebo nezodpovězenými otázkami, na které nejde najít odpověď. Okolí navíc téma sebevraždy často opředeno tichem, což pozůstalé snadno izoluje právě ve chvíli, kdy by potřebovali sdílet. I pro tuto situaci existuje v Česku odborná podpora na několika úrovních:

Okamžitá krizová pomoc

  • Krizová linka Systému psychosociální intervenční služby pro blízké a pozůstalé (SPIS) – 227 272 225, nonstop, určená přímo lidem po náhlé či traumatické ztrátě

Poradci a terapeuti specializovaní na truchlení

  • Truchlení po sebevraždě (tzv. postvence) doprovázejí i poradci pro pozůstalé – jde o samostatnou odbornou kvalifikaci zaměřenou na doprovázení zármutku, kterou mají vedle psychologů a psychoterapeutů i pracovníků hospiců a centra krizové intervence. Kontakt na poradce pro pozůstalého přes  https://poradci-pro-pozustale.cz/ ve svém kraji lze najít přes Českou asociaci pracovišť linek důvěry ( capld.cz ) nebo se zeptat praktického lékaře na doporučení.
  • Poradna Vigvam – dlouhodobá psychologická podpora a svépomocné skupiny pro děti i dospělé po ztrátě blízkého, včetně krizové terapie (poradna-vigvam.cz )

Web s ověřenými informacemi

  • sebevrazdy.cz – portál Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) věnovaný prevenci sebevraždy, který obsahuje i mapu pomoci a odkazy na podporu přímo pro pozůstalé; NUDZ také jednou ročně pořádá pochod a setkání pozůstalých „Svíčka pro pozůstalé“

Není třeba čekat, až „to bude horší“. Vyhledat podporu má smysl je odstupem měsíců nebo let od ztrát. K pomoci člověku v sebevražedné krizi není nutné znát odpověď na všechno. Potřebujeme si všimnout, nebát se zeptat, unést odpověď, zajistit bezpečí a přizvat odbornou pomoc. Nemůžeme slíbit, že jeho životní situaci vyřešíme. Můžeme mu ale pomoci, aby na ni v nejnebezpečnější chvíli nezůstal sám.

Kam se obrátit

V akutní krizi

  • Linka první psychické pomoci – 116 123, zdarma, anonymně, nonstop; chat v pracovní dny 13–18 h, o víkendech a svátcích 8–13 h ( linkapsychickepomoci.cz )
  • Linka bezpečí – 116 111, pro děti a studující do 26 let, nonstop
  • Modrá linka – 608 902 410 / 731 197 477, nonstop, is chatem ( modralinka.cz )
  • V bezprostředním ohrožení života volejte 155 nebo 112

Pro pozůstalé po sebevraždě

  • Kriová linka SPIS pro blízké a pozůstalé – 227 272 225, nonstop
  • Poradci pro pozůstalé a psychoterapeuti – přes Českou asociaci pracovišť linek důvěry ( capld.cz ) nebo přes doporučení praktického lékaře
  • Poradna Vigvam – dlouhodobá podpora a svépomocné skupiny pro děti i dospělé ( poradna-vigvam.cz )
  • sebevrazdy.cz – portál NUDZ s mapou pomoci a informacemi pro pozůstalé

Zdroj statistika: Světová zdravotnická organizace (WHO); údaje o sebevražednosti v ČR: Národní ústav duševního zdraví (NUDZ).