Milí čtenáři blogu, dnes se s Vámi ráda podělím o příběh jedné milé ženy a dnes už šťastné maminky dvou krásných holčiček. Příběh psala pro nás s láskou a pevně věří, že pro mnohé z Vás může být inspirací nebo také nadějí, jak se s neplodností vyrovnat. Já ji za příběh velice děkuji a přeji celé rodině mnoho radostných dní plné smíchu a lásky. Děkuji!
Náš příběh začal už dávno, před téměř dvanácti lety. V době, kdy jsme se s manželem po svatbě rozhodli, že přišel ten správný čas a moc bychom si přáli být rodiči. Byli jsme mladí a čekali jsme, že se nám zadaří za pár týdnů nebo měsíců. Nejdříve bylo čekání na výsledek legrace, později s přibývajícími neúspěchy, už to moc zábavné nebylo. Vlastně to bylo bolavé a velmi frustrující. Asi po půl roce jsem poprosila svou gynekoložku, aby manželovi napsala žádost na vyšetření spermií.
Výsledek vyšetření nás katapultoval někam, kam jsme vůbec nikdy neplánovali a nechtěli dojít – do světa asistované reprodukce.
Když sedíte v čekárně neznámé kliniky, vidíte ostatní páry, říkáte si: kolik jim asi je a jak dlouho sem chodí? Jak to vnímají oni? Pro nás jako pro nováčky to bylo strašné. Nevěděli jsme, co nás čeká a jestli nám lékaři budou umět pomoci. Navíc uvnitř mě stále rezonovalo přání, že chci dítě přirozeně.
Lékař, ke kterému jsme byli přiděleni, neměl bohužel žádnou empatii ani takt. Jako na běžícím páse svým pacientům oznamoval stále stejnou větu „máte to blbý, musíte na IVF“. Manžel zezelenal a do konce schůzky už nepromluvil. Já lékaři řekla, že zavoláme, až budeme chtít něco zkusit. Doufali jsme, že nám nabídnou nějakou léčbu pro manžela. Vitamíny, cvičení, vyšetření, cokoliv. Ale v centru nám nabídli jen jedinou možnost, a to umělé oplodnění – IVF. Prý nic jiného nemá cenu.
V tomto centru jsme nakonec absolvovali dvě inseminace. Na naši žádost. Lékaři nám tvrdili, že je to zbytečné plýtvání časem a naší energií. Bylo. Jenže my tak moc nechtěli začít hned injekcemi a celým tím obrovským a děsivým kolotočem kolem IVF.
Chtěla jsem také, aby manželovi bylo provedeno vyšetření fragmentace DNA spermií. Je to vyšetření, které odhalí, jak na tom uvnitř spermie jsou a zda, i když z venku nevypadají úplně ok, jsou schopny oplodnit vajíčko. Jednoduše zda je jejich vnitřní genetická výbava v pořádku. Tohle vyšetření je hodně důležité, ale z nějakých důvodů se doporučuje dělat až po několika nepovedených IVF cyklech. My ho chtěli hned, protože jsme chtěli mít jasno.
A měli jsme. Na základě výsledků nám lékaři jednoznačně doporučili najít si dárce. To byla pro nás oba velká a těžká rána. Nedovedli jsme si to vůbec představit a moc nás to oba bolelo. Přesně v tu chvíli jsem se rozhodla, že musím začít bojovat a obvolala jsem několik jiných center v republice a chtěla vědět, zda nám jsou schopni pomoci. Věděla jsem, že každé centrum má trochu jiné postupy a know-how, a proto jsem doufala, že jinde by nám mohli nabídnout jiný postup a my mohli doufat ve své biologické dítě!
Jedno centrum na druhé straně republiky nám nabídlo metodu PICSI, která uměla vybrat spermii, která nejen zdravě vypadá, ale má v pořádku i DNA. Byla to pro nás obrovská naděje, a proto jsme neváhali a přešli do tohoto centra. Zde jsme absolvovali hned dva cykly IVF krátce po sobě. Vždy jsem dobře reagovala na stimulaci a měla dost vajíček, ale bohužel to dopadlo vždy stejně. Poprvé se nám rozpadla pátý den všechna embrya, takže jsme o naději přišli už před transferem.
Tvrdili nám, že problém je ve spermiích a opět zaznělo doporučení „zkuste dárce“. Na ty dny a týdny nerada vzpomínám. Bylo to pro nás tak moc bolavé. Manžel přišel sám od sebe s tím, že to chce zkusit a já měla radost, že je tu opět naděje, že budeme rodiči. Na druhou stranu to nesmírně bolelo, představa, že budu mít dítě a nevím, s kým. Řešili jsme otázky, zda bychom o tom jednou dítěti řekli? Jaké by to pro něj asi bylo? Tenkrát jsme se v tom hodně plácali a nebylo, koho se zeptat, s kým si o tom promluvit. Nikdo v okolí nic takového nikdy nezažil, rodina v tom sice byla s námi, ale z jejich strany to byla jen jedna velká lítost a beznaděj.
V pozadí toho všeho stále byl pocit, že tohle není pro nás. Máme právo přivést na svět dítě tímto způsobem? Bez poloviční identity? Jak s tím pak budeme dál pracovat? Vždy jsme byli otevření lidé a zamlčování nebo mlžení nám nesedělo. To byly otázky, na které jsme neměli odpovědi.
Nicméně, v druhém cyklu jsme nechali půlku vajíček oplodnit dárcem a druhou manželem. Vybírat dárce mi přišlo velmi zvláštní, dostali jsme jen několik málo informací, například vzrůst, barva vlasů, očí a krevní skupina. Říkala jsem si: a co když vypadá nesympaticky? Nikdo moje otázky nechápal.
Cyklus nakonec dopal velmi zvláštně. Z velkého množství embryí zbyla tři nevalné kvality, všechna ostatní se rozpadla. Dvě byla manželova a jedno bylo od dárce. Nechali jsme si zavést všechna a doufali, že alespoň jedno to dá. Bohužel následoval opět neúspěch.
Přesně v tu chvíli, na závěrečné konzultaci lékaři otevřeli nové a moc bolavé téma. Měli za to, že problém je také u mě, že mám pravděpodobně poškozená vajíčka, a proto nemáme kvalitní embrya. Doporučili nám přemýšlet nad dárkyní.
Tohle pro mě byla konečná. Přišlo mi už úplně šílené vytvářet embrya z dárkyně a dárce?! To už má přece větší smysl dítě adoptovat!
Asi tam někde se zrodila myšlenka adopce. Nechali jsme ji ještě nějakou dobu zrát. Já si zařídila lázně a odpočinula si po psychické i fyzické stránce. Museli jsme si doma s manželem také odpovědět na některé otázky, které nás trápily. Třeba jestli nevadí, že máme hypotéku a nemáme dokončenou rekonstrukci domu. To, že by dítě nebylo biologicky naše, už nás po tom všem vůbec netrápilo. Vždyť jsme se oba smířili s dárcem, proč bychom tedy nedokázali přijmout dítě, které není biologicky naše? Naopak začalo nám to dávat víc a víc smysl.
Podali jsme si žádost o osvojení a začal nový a jiný kolotoč. Místní šetření u nás doma, pohovor se sociální pracovnicí, psychotesty na kraji, příprava žadatelů. Jaké to bylo? Po tom šíleném kolotoči asistované reprodukce to byla absolutní pohoda a navíc jsme cítili tu naději tu obrovskou hmatatelnou naději, že na konci toho všeho budeme rodiči!
Trvalo celý rok, než nás schválili a my se mohli stát adoptivními rodiči. V mezidobí jsme v jiném centru ještě absolvovali IVF v tzv. minimální stimulaci, jen s naším „materiálem“. Tenkrát poprvé a naposledy jsme měli jedno krásné embryo. Na transfer jsem jela s angínou a lékař se mě bál uspat, protože jsem strašně kašlala. Asi se to dalo čekat, ale následoval opět neúspěch. Ale dnes věřím, že to tak celé mělo být a bylo to dobře, s manželem nás to posunulo a mnohému naučilo.
A pak se stalo několik věcí naráz. Vyzkoušeli jsme ještě jiné centrum v jiném městě, kde mi nabídli zkusit naopak, co nejvyšší dávky léků, abych měla, co nejvíce vajíček a bylo z čeho vybírat. Mně se tento postup nezdál, bála jsem se o zdraví. Ale touha po dítěti, ta silná touha Vaše instinkty zažene někam do kouta, takže telefon, který změnil můj život mě zastihl na cestě do tohoto centra..
„Dobrý den, máme pro vás holčičku“
Na IVF už jsme nešli. Stala se ze mě máma. A z manžela táta.
Když byly dceři tři roky, tak jsme ještě jednou úplně naposledy navštívili jedno IVF centrum. Chtěli jsme sourozence, s adopcí to v té době nevypadalo moc nadějně. Nabídli nám darovaná embrya. V první chvíli mi to přišlo jako bezvadné řešení, bez stimulace si dojdu jen na transfer. Navíc zachráním nějaké embryo, které už nikdo nechce. Je to stejné jako adopce jen s bonusem, že si takové dítě odnosím sama.
Když jsem se dozvěděla, jak tato embrya vznikají, zjistila jsem, že ani tohle není a nikdy nebude cesta pro mě. Embrya vytváří lékaři na „zakázku“ z dárců a dárkyň a ty, které zbydou časem likvidují.
V tu chvíli jsem měla jasno, adopce má smysl, ne tato cesta. Několik týdnů jsem plakala nad ztrátou, ztrátou poslední naděje na to, že bych si mohla v životě zažít těhotenství a porod, že bych mohla kojit své dítě. Nic takového už nezažiju. Bolelo to moc.
Jedním jsem si ale jistá, adopce má mnohem větší smysl než tato cesta, alespoň pro mě.
Nemám ráda ploché příběhy s happy endem „a všichni žili šťastně až do smrti“. Takže Vám zde nechci psát o tom, že vše bylo zalité sluncem a je dodnes. Věřím a vím, že jsme měli být náhradními rodiči, to je naše cesta a já jsem opravdu vděčná a šťastná adoptivní máma.
O několik měsíců později u nás zazněl kouzelný telefon podruhé.
„Máme pro vás holčičku“
Někdy jsem strašně unavená a na své děti křičím. Někdy se před nimi chci schovat, zalézt si do vany, pít víno a mít svatý klid. Být mámou je nádherné, úžasné a taky náročné, někdy až k nevydržení. Někdy je to smutné a jindy si to užívám plnými doušky. Moje děti mě zachránily. Zachránily nás s manželem před samotou, velmi nás posunuly a moc nás toho naučily. Já vím, zní to jako fráze, ale skutečně je to tak.
Je nám jedno, že se nám nenarodily. Milujeme je celým srdcem. Že nám nejsou podobné? To pro nás vůbec není důležité. Navíc ony vlastně jsou…mluví jako my, chovají se jako my, jsme jejich rodiče a předáváme jim náš pohled na svět, naše hodnoty.