První dny a týdny po smrti partnera bývají často naplněné praktickými povinnostmi. Je třeba informovat blízké, zařídit pohřeb, vyřídit úřední záležitosti a zvládnout řadu rozhodnutí, na která člověk nebývá připravený. Okolí je zpravidla nablízku a pozůstalý funguje především proto, že musí.
Skutečná tíha ztráty však někdy přichází až později – ve chvíli, kdy návštěvy ustanou, praktické záležitosti jsou vyřízené a ostatní se postupně vrátí ke svým životům. Tehdy začne být nepřítomnost partnera patrná v úplně obyčejných situacích. Na prázdné polovině postele, při přípravě kávy, během nákupu nebo večer, kdy není komu vyprávět, co se během dne stalo.
Právě každodennost ukazuje, že člověk neztratil pouze někoho blízkého. Ztratil také společný svět, který spolu partneři vytvářeli. Po letech společného života už mnoho věcí nevyžaduje domluvu. Víme, kdo co zařídí, koho se zeptáme, jak trávíme volný čas nebo s kým budeme sdílet důležité i zcela všední okamžiky. Přemýšlíme v kategorii „my“.
Po smrti partnera se proto pozůstalý potřebuje postupně naučit být znovu „já“. Neznamená to vymazat všechno, co tvořilo společné „my“, zapomenout ani se od zemřelého citově odpoutat. Jde spíše o hledání nového způsobu života, ve kterém může vztah k zemřelému dál existovat ve vzpomínkách, hodnotách a v tom, co po sobě ve společném životě zanechal.
Truchlení navíc není tvořeno pouze smutkem. Může zahrnovat vztek, bezmoc, strach, vinu, osamělost, ale také úlevu – například po dlouhé nemoci a náročném období péče. Později se mohou objevit chvíle radosti, smích nebo dokonce možnost nového vztahu. Ani jedna z těchto emocí nevypovídá o nedostatku lásky. Úleva neznamená, že si člověk přál partnerovu smrt, a nová radost není zradou zemřelého.
Po ztrátě se nelze jednoduše „vrátit do normálu“, protože původní život počítal s přítomností člověka, který v něm už není. Smyslem truchlení proto není obnovit minulost ani se co nejrychleji přizpůsobit očekávání okolí. Jde o postupné vytváření života, který bude jiný, ale může být znovu naplněný a dobrý. Pokračovat neznamená zapomenout. A člověk nemusí zůstat sám a nešťastný, aby dokázal, jak hluboce miloval.
O tom, co ztráta životního partnera přináší, proč někdy nejvíce bolí právě obyčejné chvíle a kdy může být užitečná odborná pomoc, jsem hovořila také pro Novinky.cz. Celý článek Nikdo nás neučí žít po smrti partnera. Přesto je to zkušenost, která čeká mnoho z nás si můžete přečíst na jejich webu.
Pokud jste přišli o životního partnera a máte pocit, že se ve změněné realitě obtížně orientujete, nemusíte čekat, až bude vaše bolest neúnosná. V rámci poradenství pro pozůstalé, psychosociálního poradenství a psychoterapie můžeme společně hledat způsob, jak unést to, co se stalo, porozumět emocím, které ztrátu provázejí, a postupně vytvářet život, v němž může mít své místo vzpomínka na zemřelého i vaše další cesta.
Konzultace poskytuji osobně v Mělníku, Praze nebo online.