Článek otevírá téma „neviditelných truchlících“ lidí, jejichž zármutek často uniká pozornosti okolí, přestože jejich bolest je skutečná a hluboká. V naší společnosti míváme tendenci soustředit pozornost jen na ty, kdo jsou považováni za „primární“ pozůstalé. Jenže vedle nich stojí další lidé, jejichž vztah ke ztrátě byl možná méně viditelný, ale nijak méně významný: prarodiče, sourozenci, otcové, blízcí přátelé či lidé, kteří byli spojeni jen krátce, ale intenzivně.
Zasažené osoby ukrývají svůj smutek do ticha. Ne proto, že by necítili, ale protože nedostali prostor cítit nahlas. Jejich reakce mohou být zdánlivě racionální, někdy převlečené do tělesných potíží, jindy zastřené způsobem, jakým „se to má“ , tedy s ohledem spíše na ostatní než na vlastní prožívání. Když jejich ztrátu nikdo nepojmenuje, když jim nikdo neřekne „vidím tě“, může se jejich žal hromadit, zůstávat v nich a s časem se měnit v komplikovaný zármutek.
Neuznaný smutek s sebou nese rizika, která dobře znám z praxe. Může vést k depresím, úzkostem, poruchám spánku, somatickým obtížím i narušeným vztahům. Nejcitelněji se to projevuje v perinatální ztrátě, kde se pozornost přirozeně upíná k matce, ale zároveň vedle ní stojí otec, prarodiče či sourozenci, kteří často nevědí, zda „mají právo“ také truchlit. Proto článek připomíná, jak důležité je dát těmto lidem prostor. Uznat jejich bolest, naslouchat, nesrovnávat, nenutit je do role silnějších jen proto, že se od nich očekává opora pro ostatní. Patří sem i zvědomění, že intenzitu zármutku neurčuje pouze příbuzenská linie, ale hloubka vztahu, osobní zkušenost a to, co pro nás druhý člověk znamenal.
Mluvit o „neviditelných truchlících“ znamená vracet legitimitu jejich prožitkům. Znamená to umožnit jim zapojit se do rituálů, umožnit jim přístup k odborné pomoci, přizvat je do rodinného rozhovoru i do procesu rozloučení. Znamená to nechat jejich bolest zaznít, aby nezůstala skrytá tam, kde by mohla tiše růst. Pokud při čtení tohoto tématu cítíte, že se v něčem poznáváte, není to náhoda. Neviditelný smutek se často hlásí až ve chvíli, kdy mu konečně někdo dá jméno. A právě tehdy může přijít úleva vědomí, že vaše bolest není zanedbatelná ani „méně opravdová“, jen proto, že ji svět přehlédl.
Ve své terapeutické práci vytvářím prostor i pro tyto tišší formy zármutku. Pro lidi, kteří často stáli opodál, a přesto je jejich život ztrátou hluboce poznamenán. Pokud potřebujete o svém prožívání mluvit, porozumět mu nebo ho postupně začlenit do života, ráda vás doprovodím.
Celý rozhovor pro FLOWEE si můžete přečíst zde: Nejbolestnější smutek je ten, který nevidíme. Psycholožka promluvila o těch, jejichž zármutek jsme přehlíželi a třeba zjistíte, že právě slova, která jste dosud hledali, konečně dostala svůj tvar.
Vaše Lenka