Jste šťastní?
A nebo se někdy štěstí spíš bojíte?
V terapii se mě opakovaně ptáte, jak zvládám být denně u témat, která bolí. Jak se dá dlouhodobě pracovat s příběhy žen a párů, které se pohybují na hraně naděje, vyčerpání a ztrát. A jak je možné po tolika letech práce v prostředí IVF stále věřit, že má smysl pokračovat. Moje odpověď bývá překvapivě jednoduchá: učím se být přítomná. Tady a teď.
Práce s diagnózou neplodnosti mě naučila něco, co se zvenčí jen obtížně předává. Vidím, jak snadno se život odkládá „na potom“. Na dobu, kdy budou výsledky lepší, hormony klidnější, testy nadějnější, tělo silnější. Až to konečně vyjde. Jenže ani v IVF, ani v životě žádné „až“ neexistuje. Je pouze prostor, ve kterém právě teď dýcháme, doufáme, pochybujeme, zkoušíme to znovu – a žijeme.
Zkušenost s vámi mě zároveň učí, že čekání nemusí být pasivní. Může být naplněné vztahem, péčí, drobnými radostmi i návraty k sobě. Postupně jsem se přestala dívat na život jako na něco, co začne teprve po splnění určitých podmínek – až bude klidnější období, víc sil, méně práce, větší jistota. Protože právě tato podmíněnost může vést k tomu, že život zůstává dlouho „v závorkách“.
I proto dnes vědomě hledám oporu v běžných, nenápadných chvílích. V ranní rutině, v tichu mezi sezeními, v okamžiku, kdy mi uprostřed dne usne pes na klíně, nebo ve chvíli, kdy klientka poprvé nahlas vysloví něco, co dlouho v sobě držela. Stejně důležité jsou pro mě i chvíle, které patří jen mně, bez výkonu, bez očekávání druhých. Každý z nás má něco, co ho vrací zpátky k sobě. Pro někoho je to pohyb, pro jiného tvoření, ticho nebo smích. I tyto drobné zdroje mají svou hodnotu.
V mé práci se proto někdy zastavuji u otázek, které v běžném životě snadno míjíme. Co vlastně považujeme za štěstí, kdo určuje jeho podobu a podle čeho poznáme, že ho žijeme. Zkušenost mě učí, že nejde o výjimečné okamžiky ani o jasně vymezený cíl. Spíše o schopnost vnímat přítomnost, i když není ideální nebo okázalá.
Štěstí v tomto smyslu nevnímám jako výsledek, ke kterému se jednou dojde, ale jako dovednost, která se utváří postupně. V tom, že se méně srovnáváme, že neodkládáme život na neurčité „potom“ a že zůstáváme v kontaktu s tím, co právě teď prožíváme. A tak se každý den ptám sama sebe: "Jak se mám právě teď a co potřebuji, abych mohla dál fungovat s respektem k sobě?" A jak to máte vy?
Vaše Lenka