Děti velmi dobře vnímají atmosféru kolem sebe. Cítí smutek, změnu nálady i napětí, i když jim nikdo nic neřekne. Mlčení je proto nezatíží méně naopak může vyvolat ještě větší zmatek a strach.
Mluvit s dětmi o úmrtí znamená hledat jednoduchá a jasná slova, kterým mohou porozumět: říci, že člověk zemřel a že jeho tělo přestalo fungovat. Eufemismy jako „odešel“ nebo „spí“ mohou v dětské mysli vyvolat obavy, že se to stane i jim, nebo falešné očekávání, že se blízký vrátí. Každé dítě prožívá smutek jinak. Někdy střídá pláč a hru, někdy se opakovaně ptá na to samé. To není známka necitlivosti, ale jejich způsob, jak postupně přijmout realitu. Pomáhá jim sdílení emocí, možnost se ptát, rituály: zapálení svíčky, kreslení, dopis zesnulému. Dospělí se často bojí, že dítě „zraní“ pravdou. Ale právě upřímný rozhovor, přiznání, že i dospělý někdy neví, a ochota být spolu v bolesti, dává dítěti pocit bezpečí. Úmrtí blízkého člověka otřese jistotami celé rodiny. Pro děti může být obzvlášť těžké najít v nové situaci klid a orientaci. Proto je důležité, aby na to nebyly samy a stejně tak jejich rodiče.
Pokud hledáte podporu při rozhovorech s dětmi o smrti nebo potřebujete sami bezpečný prostor pro vlastní emoce, můžete se na mě obrátit. Jsem krizová interventka a poradkyně pro pozůstalé.
Celý článek najdete zde: Smrt není tabu: Jak mluvit s dětmi o úmrtí blízkých
Vaše Lenka