Rozhodnutí přijmout cizí dítě do své péče je bezpochyby jedním z nejsložitějších, které rodiče ve svém životě učiní. V Úmluvě o právech dítěte se v článku sedm hovoří o tom, že každé dítě má být registrováno ihned po narození, má právo na jméno, státní příslušnost, a pokud je to možné, právo znát své rodiče.
Každý jedinec má přirozenou potřebu vědět, kdo je, odkud pochází, kdo je jeho matka a kdo tvoří nejužší rodinu. Jedinci bez možnosti znát odpovědi na tyto otázky tímto trpí. Už pan doktor Matějček (1994) nabádal rodiče, aby pravdu dítěti nezatajovali, „protože se zatajenou pravdou se totiž špatně žije". Jak uvádí dále, děti ve věku tří let a po celou dobu předškolní a školní docházky přijímají skutečnosti života jako zajímavost a nikoho morálně neodsuzují.
Přesné číslo dětí ze zkumavky, které přišly na svět, není známo. Přesto někteří gynekologové doporučují rodičům, kteří k oplodnění využili dárcovský program, aby svým potomkům nesdělovali jejich skutečný původ. Svůj důvod obhajují vyhnutím se zbytečným pomluvám a spekulacím ze strany nejbližšího okolí.
Na rozdíl od dětí, které přišly na svět metodami asistované reprodukce, zákon č. 89/2012 Sb. ukládá v § 836 rodičům povinnost říct dítěti pravdu o tom, že je adoptované, a to ještě před zahájením školní docházky. Protože je to jeden z nejvíce kladený dotazů od rodičů – osvojitelů směrem k psychologům, dovolila jsem si oslovit paní doktorku Zuzanu Šípovou, aby nám pověděla, jak to celé ve skutečnosti funguje.
Dobrý den paní doktorko Šípová, už pan doktor Matějček říkal, že je zcela přirozené „klidně a věcně si s dítětem povídat, jak tomu bylo s námi a u nás, když ses narodila, než ses narodila, a co bylo potom" než „dopustit, aby bylo zaskočeno a překvapeno otázkami nebo sdělením někoho druhého, cizího". Jak to tedy ve skutečnosti probíhá? Co je pro děti důležité?
V oblasti náhradní rodinné péče se pohybuji již několik let, pracuji s rodinami pěstounskými i osvojitelskými. Ve své praxi se takřka denně setkávám s dětmi, které z nejrůznějších důvodů nevyrůstají u svých biologických rodičů. To však neznamená, že o těchto svých biologických rodičích nepřemýšlí, že o nich nemají nejrůznější fantazie. V rámci zdravého psychického vývoje dítěte a v rámci zdravého vývoje identity, vědomí sebe sama, je pro každého z nás důležité znát odpovědi na otázky „Kdo jsem?", „Odkud pocházím?" a de facto i „Kam směřuji?".
A spoustu odpovědí na tyto otázky je spjato právě s biologickými rodiči. Pokud s nimi dítě vyrůstá, již od útlého věku od nich a od dalších příbuzných slýchá, komu je podobné, po kom zdědilo, jaký talent, vídá fotky svých rodičů, když oni sami byli děti. Dětem v náhradní rodinné péči toto přirozeně chybí. Často tak mají fantazie o tom, jak vypadá biologická matka či otec, jací jsou, co je baví, co rádi dělají nebo jakou mají profesi. Stává se také, že si biologické rodiče idealizují, k čemuž do značné míry přispívá nedostatek informací o tom, jací biologičtí rodiče byli nebo jsou, proč vlastně dítě nevyrůstá s nimi.
Opakovaně se ukazuje, že je důležité s dětmi mluvit o tom, že jsou osvojené nebo že vyrůstají v pěstounské péči. Je to zejména otázka důvěry, která je téměř vždy velmi bolestně narušena, pokud se tuto informaci dozví dítě od někoho jiného, např. ve školce, škole atd. Dětem pak nezřídka běží hlavou, v čem všem mu rodiče v životě neřekli pravdu, když mu zatajili bazální skutečnost, že není jejich biologickým dítětem.
Osvojitelé a pěstouni často přicházejí s otázkami týkajícími se toho, kdy a jak dítěti tedy sdělit pravdu, že není jejich biologickým potomkem. Z praxe se osvědčuje mluvit s dětmi otevřeně, informace podávat přiměřeně věku, a to jak z hlediska množství informací, tak i toho, co dětem sdělujeme. Ideální věk nelze generalizovaně určit, každé dítě je jiné, má jinou historii, a tudíž i důvody, proč se dostalo do náhradní rodinné péče. Ukazuje se však, že informace, se kterými děti vyrůstají odmalička, považují za „normální", berou, že takto to prostě je.
Většinou se u malých dětí používají nejprve pohádkové příběhy o dětech, které nevyrůstají s biologickými rodiči, a to buď obecné, anebo potom tzv. terapeutické příběhy, které jsou již „na míru šité" konkrétnímu dítěti a jeho životnímu příběhu. Existuje celá řada metod a postupů, jak s dětmi o historii mluvit, a jak ji zpracovávat, a to vždy přiměřeně věku dítěte. Obecně lze říci, že dítě by mělo mít ke svým adoptivním rodičům či pěstounům důvěru, mělo by vědět, že téma biologických rodičů není tabu, a že má možnost se dle potřeby kdykoliv zeptat na cokoliv, co ho napadne.
V podobné situaci se do určité míry ocitají děti, které přišly na svět díky umělému oplodnění. Často jsou při tomto postupu použity dárcovské buňky, případně dítě odnosí náhradní matka, i když vajíčko i spermie pocházejí od biologických rodičů, kteří pak po porodu dítě převezmou a pečují o něj. Zde se pak jedná také o různé etické či zdravotní otázky.
Děkuji Vám za rozhovor.
"PhDr. Mgr. Zuzana Šípová vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde následně absolvovala rigorózní řízení, a také sociální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Vedle univerzitního vzdělání má výcvik v kompletní krizové intervenci a v nedirektivní terapii hrou, dále absolvovala řadu odborných vzdělávacích kurzů a workshopů zaměřených na práci s dětmi s traumatem, s dětmi s poruchami attachmentu, na práci s tělem (bodyterapie, biosyntéza, focusing) a další. V současné době je frekventantkou ve sebezkušenostním psychoterapeutickém výcviku v integrativní psychoterapii zaměřené na tělo. Pracuje s dětmi od kojeneckého věku až po dospělost a také s dospělými klienty. Působí také jako lektorka vzdělávacích seminářů."
Pokud byste si s paní doktorkou Zuzanou Šípovou rádi popovídali, přikládám pro Vás kontakt.
http://www.attachment.cz
tel: +420 735 134 132
email: zuzana.sipova@attachment.cz