Proč může být někdy těžší než ten první
Když nám někdo zemře, první týdny bývají plné pozornosti od našich blízkých. Přicházejí kondolence, květiny, telefonáty i nabídky pomoci. Okolí si uvědomuje, že se stalo něco mimořádného a přirozeně se snaží být nablízku. Postupně se ale život kolem začne vracet do svého rytmu. Lidé se vracejí do práce, ke svým rodinám a každodenním starostem. A mnohdy, aniž by si to uvědomovali, očekávají totéž také od pozůstalého. Právě tady se rodí jeden z nejrozšířenějších mýtů o truchlení. Že čas sám o sobě bolest zahojí. Že po roce už by mělo být lépe. Že druhé výročí je vlastně symbolem uzavřeného období. Klinická zkušenost i současné poznatky psychologie však ukazují něco jiného. Pro mnoho lidí představuje právě druhý rok po ztrátě období, které je v některých ohledech náročnější než první.
Může to znít překvapivě. Bezprostředně po úmrtí totiž člověk často funguje v jakémsi ochranném režimu. Psychika využívá mechanismy, které pomáhají přežít první dny a týdny. Šok, pocit neskutečnosti nebo emoční otupělost nejsou známkou slabého prožívání ani nedostatku lásky. Naopak. Umožňují zvládnout to, co je v danou chvíli nezbytné. Zařídit pohřeb, informovat rodinu, vyřídit administrativu, postarat se o děti nebo prostě vstát ráno z postele. Teprve když odezní největší krizové období, začíná si člověk postupně uvědomovat skutečný rozsah toho, co se stalo. Nejde o jediné velké poznání, ale o dlouhý proces. Realita smrti se neusazuje během jednoho dne. Přichází po částech. Poprvé bez společných Vánoc. Poprvé bez oslavy narozenin. Poprvé, když se stane něco důležitého a automaticky sáhneme po telefonu, než si uvědomíme, že už není komu zavolat. Právě v těchto obyčejných okamžicích se definitivnost ztráty zapisuje do každodenního života. Druhý rok bývá tedy okamžikem, kdy si pozůstalý začíná uvědomovat, že nejde jen o rok bez milovaného člověka. Začíná další etapa života, ve které bude chybět znovu a znovu. Nebude u dalších narozenin, promocí, svateb ani obyčejných nedělních obědů. Bolest už nemusí být tak intenzivní jako v prvních týdnech, ale bývá hlubší. Už není spojena jen s událostí samotnou. Stává se součástí vědomí, že některé věci už nikdy nebudou takové jako dřív.
Ve stejné době se mění i reakce okolí. Telefon zvoní méně, lidé se přestávají ptát, jak se člověk cítí, a mnozí se tématu raději vyhýbají. Někdy proto, že nechtějí připomínat bolest, jindy proto, že předpokládají, že to nejhorší už pominulo. Pozůstalý tak může získat pocit, že pro jeho smutek už není ve společnosti místo, protože se o ní přestává mluvit. Právě tento rozpor bývá jedním z nejtěžších aspektů druhého roku. Uvnitř člověk stále nese významnou ztrátu, zatímco okolí očekává návrat do běžného života. Někteří lidé proto přestanou o zemřelém mluvit, protože mají pocit, že jejich truchlení už ostatní obtěžuje nebo mu nerozumějí.
Současná psychologie přitom ukazuje, že cílem truchlení není zapomenout ani přerušit citové pouto k člověku, který zemřel. Dlouho převládala představa, že zdravé vyrovnání se se ztrátou znamená odpoutání od zemřelého. Dnes víme, že tomu tak být nemusí. Významnou součástí adaptace může být vytváření nového vztahu, tedy vztahu, který už není založený na fyzické přítomnosti, ale na vzpomínkách, hodnotách a významu, který daný člověk v našem životě měl. Tento koncept označujeme jako continuing bonds, tedy pokračující pouta. Právě proto mnoho pozůstalých dál mluví se zemřelým ve svých myšlenkách, připomíná si jeho narozeniny, chodí na místa, která spolu měli rádi, nebo uchovává drobné každodenní rituály. Nejde o neschopnost pustit minulost. Jde o přirozený způsob, jakým si lidská psychika zachovává vztah k někomu, kdo byl důležitou součástí našeho života. Smrt ukončila jeho fyzickou přítomnost, nikoli význam tohoto vztahu.
Postupně se mohou začít objevovat také chvíle, kdy se člověk znovu opravdově zasměje. Právě tehdy se někdy dostavuje překvapivá vina. „Jak se můžu smát, když tu není?“ „Neznamená to, že zapomínám?“ Tyto otázky jsou mezi pozůstalými velmi časté. Intenzivní smutek se totiž může spojit s představou věrnosti zemřelému a radost pak působí téměř jako zrada. Ve skutečnosti je schopnost znovu prožívat radost jedním z projevů přirozené adaptace. Člověk se postupně učí nést dvě zdánlivě protichůdné skutečnosti současně. Bolest i radost, vzpomínání i nové zážitky, lásku k tomu, kdo zemřel, i pokračující život. To ovšem neznamená, že truchlení probíhá přímočaře. Výročí, známá vůně, fotografie, oblíbená píseň nebo náhodné setkání mohou otevřít silné emoce i po mnoha letech. Nejde o návrat na začátek ani o selhání. Truchlení není cesta, která vede po přímce. Je to proces, ve kterém se člověk opakovaně setkává se svou ztrátou z různých úhlů a v různých životních obdobích.
Možná právě proto není druhý rok známkou toho, že by se člověk neposouval dál. Naopak. Je to období, kdy začíná skutečně hledat způsob, jak ztrátu začlenit do svého dalšího života. Ne zapomenout. Ne přestat milovat. Ale naučit se žít ve světě, který se po smrti blízkého člověka nevratně změnil.
Pokud však bolest zůstává dlouhodobě natolik intenzivní, že výrazně zasahuje do každodenního fungování, vztahů nebo schopnosti prožívat život, může být na místě vyhledat odbornou pomoc. Psychoterapie není prostorem, kde se člověk učí zapomenout. Může nabídnout bezpečné místo, ve kterém lze mluvit o zemřelém, hledat porozumění vlastním emocím a postupně objevovat způsob, jak se ztrátou dál žít. Protože cílem truchlení není přestat milovat člověka, který zemřel. Cílem je naučit se nést jeho nepřítomnost tak, aby vedle ní mohl znovu existovat i vlastní život.
Přehled služeb a možností objednání naleznete na webu www.lenkapelechova.cz.