Neviditelný smutek je jedním z nejméně rozpoznaných, a přitom nejvíce zatěžujících psychických stavů, které v praxi provází mnoho rodin. V rozhovoru se věnuji skupinám lidí, jejichž zármutek společnost dlouhodobě přehlíží – rodičům po raných či perinatálních ztrátách, sourozencům, prarodičům i těm, kteří prožívají nenaplněné rodičovství. Ukazuji, jak mlčení, banalizace a snaha „rychle jít dál“ komplikují přirozený proces truchlení a jak se neviditelné ztráty mohou vtisknout do každodenního života, tělesných reakcí i vztahů.




